O životě

dílo: Rudolf Urbánek. Václav Novotný. Praha 1933. 73 s.

Přechod na studia universitní v Praze, v bouřlivý ten kvas na universitě i v životě veřejném, s dozvuky sporů rukopisných i s novými zápletkami, v nichž se krystalisovaly nové směry a strany politické, vyvedl Novotného z klidného až dotud závětří venkovského města gymnasijního a podrobil ho všelijakým krisím, o nichž však, jakož i o jeho pozdějším životě vůbec, pokud se neobráží v jeho spisech, víme zatím méně, než bychom si přáli. I Novotný prošel vznětlivým prostředím Masarykových a pochopitelně již tehdy v lecčems podlehl neodolatelné sugesci přitažlivé pro mládež (13)osobnosti mnohostranného filosofa, s nímž se setkati znamenalo octnouti se ve víru všech otázek dobu znepokojujících. Přece však se ještě tehdy Masarykovcem a realistou nestal. Přirozená nálada mládí i osobní styky, mezi nimi i známost s Fr. Tomáškem a s Ant. Hajnem, jej tehdy spíše klonily ke směrům radikálním, ač již tehdy, jako později, jeho účast na životě veřejném byla spíše účastí sympatisujícího pozorovatele nežli činného a přímo zúčastněného praktika. Ovšem ani on se zcela nevymkl praktickým důsledkům, ke kterým se tehdejší mládež cítila vázána svými ideály a svou oposicí proti generacím starším. Jako dříve, na gymnasiu, veršoval ve stopách Šolcových a Hálkových a v beletrii nepochybně viděl svou budoucnost, tak potom, ani ne jako filosof, jako spíše v letech dalších, spojených ještě úzce se studii universitními, psal radikální články žurnalistické, kritiky obou vládnoucích stran politických, staročeské i mladočeské, psal o povinnostech inteligence, jíti mezi lid a praktikovati tu hesla drobné práce. Než to byly jen pomíjivé allury: pro Novotného bylo již brzo (14)po vstupu na fakultu filosofickou, na historii, jasno, že jeho další činnost půjde jinou cestou, že to bude práce odborného historika za psacím stolkem, v knihovnách a archivech. A byl to především vliv Gollův, jenž jej cele zaujal, přímo pohltil a další cestu mu ukázal.

Z těchto vzrušených let byl Goll jeho největší a nejvlivnější zkušeností; jiní mohli působiti naň v tomto neb onom smyslu, ale Goll se dotkl celé jeho bytosti, jak v přednáškách a cvičeních seminárních, tak i později, ve styku soukromém, když Novotný, zůstávaje i dále v Praze, nejprve několik let jako spolupracovník Tomkův, pak i rok (1895-1896) jako suplent na gymnasiu v Křemencové ulici, zůstával i Gollovi blízko, zvláště při vydávání nově založeného "Českého časopisu historického", kde odchod druhého redaktora Rezka r. 1896 do Vídně míru jeho účasti na práci redakční jen zvýšil. Novotný byl vlivem Gollovým tak prodchnut, že byl mezi ostatními jeho žáky Gollovcem po výtce nejen ve formách vnějších, svým vystupováním, spádem hlasu i užíváním jednotlivých obratů slovných, (15)nýbrž i způsobem myšlení, a když začal psáti, i způsobem literárního výrazu. I k jiným profesorům pojal úctu i lásku - kromě Rezka, jenž si ho oblíbil, tuším, i jeho vlivem spolupracovnického poměru k Tomkovi, v němž byl jeho následníkem, platilo to zvláště o Emlerovi, u něhož nejen v jeho cvičeních seminárních, nýbrž v i soukromém styku v městském archivu se Novotný dokonale vycvičil v paleografii a v diplomatice - ale Goll se stal jeho hlavním vzorem, k němuž úctu, jako k učiteli, neztratil, ani když se s ním osobně rozešel; i nedlouho před smrtí, když dokončoval úpravu své poslední knihy do tisku, která svými podněty mu Golla znovu tak oživovala, "Historické spisy Petra z Mladoňovic", osvědčil to svým věnováním, s nímž můžeme z plného srdce souhlasiti všichni, kdo jsme prošli školou Gollovou: " Památce Jaroslava Golla, mistra historické kritiky a nezapomenutelného učitele." Skoro o 30 let dříve, již r. 1905, najdeme podobnou dedikaci v čele vydání překladu "Kroniky Zbraslavské", vyjadřující ve formě prostší, pouhým "W. W. Tomkovi", úctu k jinému učiteli, v němž (16)dlouhý úzký styk naučil Novotného viděti vedle znamenitého historika i pozoruhodného člověka. Věnování to, z doby těžkých pro Novotného let, je zajímavé právě svým momentem časovým. Ozývalo-li se v něm právě proto, přes jeho málomluvnost, svým způsobem vřelé citové naladění Novotného k Tomkovi, zatím co tehdy vlivem okolností, o nichž se hned stane zmínka, v poměru ke Gollovi nastávalo ochlazení, přes to ukazuje pozdní věnování z r. 1932, jak úcta ke Gollovi-učiteli byla u Novotného silná, opravdu nezapomenutelná.

Míti takového učitele pokládal Novotný za veliký dar života, a naděje, že mu bude dopřáno, aby vstoupil na místo vedle něho v "Časopise" jako spolupracovník ve smyslu ještě plnějším a krásnějším, než tomu bylo v případě Tomkově, kde přece jen podle povahy činnosti Novotného, spíše jen sběratelské a pořádací, i podle rozdílu věku byla mezi oběma historiky větší distance, byla jedním z prvních vědeckých snů Novotného, který se však neměl splniti. Novotný se měl přesvědčiti, že tento úsměv štěstí, jímž se mu tento dosavadní jeho poměr (17)k Mistrovi zdál býti, neznamená ještě, že je sám dítětem štěstí: poznal brzo, že za vše, čeho se mu v životě dostane, bude muset draze platiti. Když došlo k tomu, aby se rozhodlo o nástupnictví po Rezkovi v redakci "Časopisu" (1898), zvítězil mladší druh Novotného, Pekař, jako již dříve (1896), když bylo v Městském archivu vypsáno místo adjunkta a když se tak Novotnému otvírala naděje, že s místem tím v milém jemu od let archivu otvírá se mu zároveň i vyhlídka na nástupnictví jednou po neméně milém archiváři Emlerovi, byla před Novotným dána přednost Jos. Teigovi.

Na střední školu, na niž perspektiva se již Novotnému zdála ne vábnou sice, ale nezbytnou možností, sice jíti nemusil, ale Novotný se nenadál, že toto vyhnutí bude mu znamenati 12 let tvrdé služebnosti v archivu místodržitelském, a to po šest let jako pouhého konceptního praktikanta a teprve pak jako koncipisty II. třídy: Novotný sice konečně dosáhl, že mu byla r. 1902 jako docentovi od ministerstva prominuta dotavadní překážka jeho postupu, praktická (18)zkouška archivní, avšak toho ani potom dosíci nemohl, aby nabyl pro sebe a pro svou vlastní práci více volnosti pod správou nedůvěřivého a žárlivého ředitele Köpla, znemožňujícího svým úředníkům všecko využití archivního bohatství, jemu svěřeného. A jestliže Novotný věřil, že mu docentura (od r. 1898), ne sice hned, přece však brzo, pomůže z jeho těžkého jha, zklamal se znovu, neboť v tehdejších poměrech, za nepříznivé vlády k českým požadavkům universitním, kdy profesor české historie neměl semináře ani nebyl zkušebním komisařem, byla docentura pro české dějiny - a k té musil Novotný sáhnouti, ježto již rok před ním Pekař byl potvrzen za docenta pro dějiny rakouské a tak jiné eventuality nebylo - vedlejší kolejí, na níž bylo těžko se dostati kupředu. Návrh z r. 1904, aby byl jmenován profesorem mimořádným, jenom způsobil, že mu byl udělen titul (r. 1905); teprve když Kalousek odešel do pense, tato profesura titulární, za níž ovšem musil Novotný sloužiti v archivu dále, konečně se r. 1908 změnila v mimořádnou profesuru skutečnou, a Novotný mohl archiv opustiti, (19)aby se úplně věnoval činnosti universitní a vlastní práci vědecké.

Hořkosti s tím vším spojené, zatím co jeho kolegové, kteří se habilitovali na jiných oborech později než on, měli postup rychlejší, vnášela kromě některých jiných věcí i nové ochlazení v jeho pomět ke Gollovi, takže se uvolnil i jeho vztah k "Časopisu", kde v letech 1904-1907 není od něho žádného příspěvku, a že ani v jubilejním Sborníku Gollově r. 1906 jeho jméno mezi přispěvateli nenajdeme. K tomu se vztahují slova v biograficky významném listu Gollově z 19. srpna 1906 K. Kroftovi (v ČČH. 1932. 106): "Moji žáci si většinou zvykli na to, že jsem se pro ně o všecko staral, a když se někdy něco nepodařilo, jejich nespokojenost se obracela proti mně osobně - nehledě k jistým rivalitám, které se dostavily. To vše je pochopitelné a pohlížím teď již na to klidněji. Tíže vždy nesu, že mezi Vámi…není ten přátelský poměr, jako byl asi před 10 lety. Ta jakási idyla nemohla potrvat, i to je přirozené, ale mohlo toho zůstat více." Aby bylo jasno o tom, co se tu praví, bylo by třeba širšího výkladu, místo něhož (20)zde však musí postačiti jen několik poznámek.

Je správné, nepojímá-li se souhrn žáků Gollových, nazývaný jeho školou, tak, aby se v pojem ten vkládala i jednotnost názorů a historického pojetí, jež bývá obyčejně vlastním základem školy: jde tu spíše jen o společný základ methodického vyškolení, jenž však nijak nevylučuje různosti v smýšlení jednotlivých příslušníků školy Gollovy. Ačkoli měl Goll žáků více předtím i potom, přece obyčejně školu Gollovu si myslíme v užším rámci oné silné a vnitřně bohaté generace, která prošla výchovou Mistrovou na rozhraní let 80. a 90. minulého století a z níž vyšli všichni představitelé vědy historické na universitě v době, kdy Goll z ní odcházel. Podle zmínky právě učiněné o rozdílech těchto silných individualit v povahách i názorech je nasnadě, že dříve nebo později musilo dojíti k zjevné diferenciaci duchů, při čemž šlo zvláště o dvě skupiny, sdružené z přátel i žáků kolem individualit nejvýraznějších, kolem Novotného a Pekaře. A je zajímavé, jak paradoxně se tu utvářily protivy, na jedné straně, u pekaře, vy-(21)značené zvláštním spojením jeho politického a sociálního konservatismu s patrným odklonem od historického pojetí Palackého, ne tak, pokud jde o romantický výklad staré society slovanské i jejích pozdějších ohlasů, v jehož odmítnutí byli všichni Gollovci svorni, jako spíše při hodnocení husitství, i charakteristickým toho doprovodem v jeho smyslu synthetickém, jenž však přece před větším celkovým pokusem váhá - kdežto na straně druhé, u Novotného, najdeme spojení politického realismu s náklonností k hlavním bodům dějinné filosofie Palackého, ovšem přizpůsobeným již proměnám doby v poznání i v smýšlení, i smysl převahou analytický, jenž se však přece odvažuje díla, jaké bychom spíše čekali od strany první. Než stejně paradoxního rázu nechybělo ani okolnosti, že Goll, třebaže Novotný mu stál methodicky i názorově blíže než Pekař, přece se přiklonil k Pekařovi. Po té stránce je zajisté charakteristické, že při návrhu na řádnou profesuru Novotného, jenž pak vedl k jeho jmenování r. 1911, byli sice v komisi Goll, Pe-(22)kař i Friedrich, referát však připadl Friedrichovi.

Kdybychom hledali stadia ve vývoji vzájemné rivality obou těchto vedoucích historiků, na kterou i v dotčeném citátě naráží Goll, musili bychom, tuším, nehledíce k čistě osobní stránce, kterou je tu těžko správně postihnouti, se již zastaviti u zvláštní zdrženlivosti "Časopisu" k Novotného veliké polemice r. 1900-1902 s Flajšhansem, kterou nepochybně Novotný přičítal na vrub Pekařovi. Na straně druhé, u Pekaře, podobně trapně působilo, když r. 1906 ve sporu o legendu Kristiánovu mohl brněnský jeho odpůrce, Bretholz, uvésti, že pražský jeho přítel - Pekař dobře vytušil, že se tu míní Novotný, jenž se až dotud v otázce kristiánské přímo neozval - mu opatřil srovnání kristiánské edice Pekařovy s její nejdůležitější rukopisnou předlohou. To byly menší potůčky, které kromě nepříznivých poznámek a referátů o hlavních pracích Novotného od Pekaře i jeho přátel zvláště vzrostly v dravé proudy v pozdějších velkých polemikách přímo již mezi Pekařem a Novotným o zakročení české šlechty roku (23)1415 v Kostnici i o rodiště Husovo; tu již rozkol vystoupil v plné síle, nepřinášeje však české historii valně prospěchu a vybíjeje se zatím v otázkách poměrně nedůležitých a způsobem obě strany jen roztrpčujícím. Že nedošlo již k diskusím povahy zásadnější a tím i významnější, způsobila předčasná smrt Novotného.

Jsme-li při těchto polemikách, je na místě zmíniti se o povahovém základě, který se projevuje ve všech jeho polemikách. Jsou to vlastnosti již vytčené, jeho citlivost i stálost v mínění jednou zaujatém, k nimiž jako následek nepříznivých zkušeností životních přistoupila i nedůvěra v lidi. Sám nebyl bojovný, aby v boj vyzýval a aby se sám v zápas jiných mísil, nejsa jím osobně zasažen anebo nejsa nucen vystoupiti na obranu mínění cizích, s nimiž se ztotožňoval, jako se to z veliké části stalo v polemikách s Bachmannem, kde šlo i o obranu Palackého. Vstoupil-li však na bojiště, dovedl zápasiti tvrdě a vytrvale, obětuje na to, třebaže s těžkým srdcem, mnoho času i práce a nelituje při tom nervů, které vždycky těžce jeho zápasy odnášely, i zápasy vítězné; (24)každý z nich v jeho snadno vzrušené citlivosti zanechával na dlouho bolestné stopy a jitřivé rány, jež rušily jeho klid I jeho jinou práci. V těchto bouřlivých otřesech nacházel jediné místo, jež mu zjednávalo úlevu klidu přesvědčením o naprosté, nikdy neselhávající spolehlivosti, ve své rodině, jek můžeme mezi jiným vyčísti z jeho věnování r. 1907 při vydání spisu Husova "O svatokupectví": "té, která každou moji práci chápala a usnadňovala - své ženě." To byl ostrov pokoje i štěstí, třebas i nad ním někdy vystoupily bouřné mraky!

Okolnosti, které Novotného vzdalovaly od Golla i od "Časopisu", nutily jej ohlížeti se po jiných orgánech, v nichž by mohl otiskovati své práce i uplatňovati své mínění o běžných zjevech historických. Jeho střední postavení mezi Gollovci a starší skupinou Kalouskovou, jaké mu zjednával jeho poměr k Tomkovi, umožňovalo mu, aby publikoval v institucích, více méně neutrálních, jako byla Královská česká společnost nauk, Ottův Slovník naučný - zde byl spolupracovníkem od r. 1896 - nebo (25)Česká akademie, jíž byl tehdy ještě Goll vzdálen. Poměry nebyly ovšem tak výlučné, aby v týchž institucích skoro současně nemohl vystupovati i Pekař. Zato odlišnější orientaci vyznačovalo u Novotného jeho pravidelnější spolupracovnictví v "Hlídce Času" (od r. 1908). Bylo ti znamení, jak se Novotný sbližoval s realismem i s Masarykem samým, s nímž však styky, zdá se, nenabyly ani tehdy rázu osobnějšího, omezujíce se hlavně na spolupracovnictví v Masarykově časopise. Vlivu názorů Masarykových i tehdy se týkaly, pokud o tom lze souditi z příležitostných pozdějších zmínek, spíše přesvědčení politického a mravního nežli odborně historického: zde - jde tu především o názory Masarykovy o významu myšlenky humanitní v českém obrození, zvláště o vědomé navazování předních osobností obrozenských na tradice reformační - vítězilo pojetí Gollovo nad Masarykovým, a přiblížení k Masarykovi i v té věci se dostavilo až později, když se (26)i původní formulace Masarykovy značně pozměnily.